sobota 11. října 2014

Můj názor na knihu Koncept kontinua od Jean Liedloffové

Knihu Koncept kontinua od Jean Liedloffové (zemřela v roce 2011) jsem dočetla už asi před 14 dny. Musela jsem ale to, co jsem se v ní dozvěděla, nechat trochu uležet, abych nedělala unáhlené závěry. Kniha je všeobecně hodně chválená a mnoho lidí tvrdí, že po jejím přečtení radikálně změnili svůj postoj k výchově dětí. Pokud knihu čtete až poté, co vaše děti už trochu povyrostly, můžete mít snad i pocity viny, že jste je nechali trápit. Jenže je takovéto nekritické 100% přijetí veškerých myšlenek obsažených v knize na místě?



Autorka strávila postupně v rámci několika expedic měsíce mezi indiány kmene Yeguana v Amazonii a pozorovala jejich způsob života. Na první pohled bylo jasné, že Yeguáni (včetně úplně malých miminek) se chovají ve spoustě situací jinak, než jak jsme zvyklí z naší západní civilizace. Odpovědí na otázku proč bylo vytvoření teorie konceptu kontinua. Zjednodušeně jde o následování toho, na co je člověk během dlouhého evolučního vývoje připravován a co podvědomě očekává. Miminka se na svět rodí s určitými "očekáváními". Péče o děti, tak jak ji v dnešních moderních společnostech známe, však těmto očekáváním podle Liedloffové odporuje. To má za následek to, že naše děti brečí (děti Yeguánů prý prakticky vůbec nebrečí), že jsou na nás děti závislé, že se hádají, perou, odmlouvají apod. A následky špatného přístupu k malým miminkům a obecně dětem jsou pak prý podle Liedloffové důvodem i mnoha problémů v dospělosti. Ochuzení o tu správnou péči v dětství  znamená, že v dospělosti nejsme spokojení s tím co máme a chceme pořád víc nebo něco nového, nedokážeme být skutečně šťastní, protože nám chybí pocit správnosti. To může některé lidi dovést až ke spáchání sebevraždy. To že hledáme neustále to správné, má za následek, že podléháme reklamě, chceme být "in", chceme vyhrávat nad druhými, záměrně vyhledáváme pocit nebezpečí (např. na různých pouťových atrakcích, při adrenalinových sportech, při sledování hororů), střídáme jednoho sexuálního partnera za druhým, ženíme a vdáváme se jen pro peníze. Nenaplněná očekávání si v dospělosti kompenzují prý také např. herci, kteří se snaží tímto způsobem získat pozornost, která jim v dětství chyběla. Deficity správné péče v dětství trpí i věční studenti, dobrodruzi, cestovatelé, násilnící, zloději, narkomani, ale třeba i homosexuálové (homosexuální sklony prý podle Liedloffové způsobuje, pokud se matka přehnaně dožaduje synovi pozornosti a lásky!). Nedostatek správné péče si můžeme chtít kompenzovat také tak, že onemocníme, protože podvědomě potřebujeme, aby se o nás někdo staral.  Po přečtení této části knihy jsem měla pocit, že porušením pravidel konceptu kontinua se dá vysvětlit snad všechno špatné na tomto světě. Byly to právě tyto kontroverzní tvrzení, které mě přinutily zamyslet se nad tím, jak moc přijímat to, co je v knize napsáno, vážně a bezvýhradně. 

Lékem na všechno je podle autorky tedy v podstatě vrátit se ke svým kořenům a začít se chovat tak, jak nám velí lidská přirozenost (nezkreslená požadavky dnešního moderního světa). Za symbol správné tradiční přírodní společnosti si vybrala jí známé prostředí indiánů Yeguanů, jejichž chování zobecnila na všechny tradiční společnosti. Vzhledem k tomu, že k tématu tradičních společností jsem ale četla i jiné svým rozsahem mnohem reprezentativnější texty, vidím zde zásadní problém. Ne všechny necivilizované společnosti se chovaly/chovají tak jako Yeguáni. I výchovné metody se napříč těmito společnostmi značně liší. Proč tedy zrovna Yeguáni by měli být ti jediní, kdo si zachovali schopnost jednat přesně tak jak to příroda chce? Neříkám, že není zajímavé se jejich chováním inspirovat a opravdu více naslouchat našim evolučním kořenům. Každopádně tvrdit, že přesné kopírovaní výchovy odpozorované v jedné konkrétní tradiční vesnici, je řeším většiny problémů dnešního světa, je opravdu až trochu směšné. Knihu je tedy vhodné vzít jako inspiraci a příležitost k zamyšlení nad některými aspekty výchovy dnešních dětí, ale rozhodně bych jí nepřijímala jako modlu nebo něco, co musí být bezpodmínečně 100 % splněno, abychom nezničili našim dětem život nebo abychom jim nezpůsobovali utrpení.

Zajímavé samo o sobě je např. také to, že autorka kritizuje výchovu podle příruček, ale sama vlastně takovou příručku, s jediným správným způsobem výchovy předkládá. O to rozporuplnější je to v tom, že sama Liedloffová zřejmě žádné vlastní děti nevychovala.

Co tedy podle mě stojí za to si z knihy odnést?

- Prvních pár měsíců až let po narození je velmi důležitých pro další vývoj člověka.

- Snažit se poskytnout dítěti v prvních měsících jeho života maximální péči. Nenechávat ho brečet, houpat ho atd. Když malé miminko brečí, nedělá to schválně ale proto, že něco potřebuje - třeba jenom tělesný kontakt, protože se cítí samo. Je třeba si uvědomit, že jsme tu pro miminko, ne miminko pro nás. Pokud mu na začátku jeho života poskytneme takovouto bezvýhradní péči, dítě se mnohem rychleji osamostatní, protože bude důvěřovat sobě i světu kolem.

- V prvních měsících života (minimálně do doby než začne samo lézt) je vhodné umožnit dítěte co nejčastější fyzický kontakt. Autorka uvádí nutnost téměř 24hodinového tělesného kontaktu. V dnešní moderní době je ale toto velmi těžko proveditelné. Každopádně čím víc kontaktu tím samozřejmě lépe. Kontakt je zajištěn tím, že je dítě nošeno v šátku. Má tak možnost sledovat z bezpečí máminy náruče všechno, co se děje kolem i její běžný režim, protože je s ní i během provádění každodenních povinností. Odložení do kočárku dítěti neposkytuje ani tělesný kontakt ani možnost dostatečně pozorovat okolí a být přímo v centru dění. V podstatě by se dalo říct, že tato fáze tzv. nošení, je hlavním stavebním kamenem konceptu kontinua, o který když dítě ochudíme, může mít tendence si v budoucnosti (i v dospělosti) tyto chybějící vjemy kompenzovat různým typem ne zrovna nejvhodnějšího chování. Jak jsem již napsala, je dobré mít toto na paměti, ale pokud není z nějakého důvodu pro nás únosné mít dítě 24 hodin zavěšené v šátku, jistě není třeba mít obrovské výčitky svědomí a neustále myslet na to, že tím dítěti ubližujeme a ničíme jeho život. Tak dramatické to podle určitě není. Takže když vás bolí z nošení záda, nebála bych se dát dítě na procházku do kočárku, pokud je tak spokojené a nepláče. Důležitější podle mého je, že když vás zavolá, že tu budete pro něj a budete se mu snažit vyhovět. Tělesný kontakt by měl být zajištěn i v době spánku tím, že děti spí v posteli s rodiči. O spaní dětí v rodičovské posteli se toho napsalo hodně. Na jednu stranu je to pro dítě jistě příjemné, na druhou stranu zde existují určitá rizika v podobě udušení. Toto si tedy musí každý rozmyslet sám a zvážit pro a proti a v případě, že se rozhodneme spát společně, přijmout potřebná opatření. Je jasné, že indiáni v pralese, nespí na vysokých měkkých postelích s tlustými polštáři a peřinami, tak jako my. Jejich děti se nemohou zaklínit mezi madrace atd. Opravdu je tedy potřeba tohle, zvlášť u malých dětí, zvážit. Domnívám se, že alespoň částečným kompromisem může být dětská postýlka přiražená k posteli rodičů. Určitě je to lepší varianta než nechat spát malé miminko samotné v jeho pokoji.

- Není vhodné děti neustále okřikovat, že dělají něco špatně, spíš jim svým vlastním chováním ukázat co je správné. Tím, že dítěti říkáme neustále jen to, co dělá špatně, může získat pocit, že ono samo je špatné.

- Pokusit se důvěřovat schopnostem dítěte. Autorka v knize popisuje, že je možné nechat i malé dítě hrát si např. s ostrým nožem, protože pokud budeme věřit v jeho schopnosti a nebudeme si dělat zbytečné starosti, kterými bychom samotnému dítěti dali najevo, že na tohle je ještě moc malé, nešikovné a zranilo by se, dítě se bude samo instinktivně chovat tak, aby si opravdu neublížilo. Pokud ho ale budeme starostlivě pozorovat, nebude mít dostatečnou důvěru ve své schopnosti a opravdu si může ublížit. Myslím si, že tahle rada je pro dnešní rodiče asi jedna z nejhůře splnitelnou, protože asi málokdo by dokázal v klidu koukat na to, jak jeho batole vrávorá nad propastí a nijak nezasáhnout. Ani  popravdě řečeno nevěřím, že malé děti by opravdu měli takové schopnosti, aby si byly daných nebezpečí opravdu (byť podvědomě) vědomy. Ano ve většině případů zřejmě ty nebezpečné situace končívají dobře a opravdu se nic nestane, neznamená to, ale že se nic stát nemůže. A děti jsou pro nás prostě moc cenné na to, abychom jen doufali, že zrovna nám se neštěstí vyhne. Proto mi připadá naprosto v pořádku a přirozené děti chránit. Poučení, které bychom si mohli z této rady vzít je spíš v tom, že nic se nemá přehánět a dítě se samozřejmě musí nějakou přijatelnou formou seznámit i s nebezpečnými situacemi. Osobně bych ale měla jen velmi málo pochopení pro rodiče, které by v zájmu "výuky" nechali děti bez dozoru v životu nebezpečných situacích.

- Pokud už dítě něco může zvládnout samo, nechat ho ať to udělá. Jednoduše řečeno - nedělat dětem v takových případech sluhu. Děti se to musí naučit a musí se taky učit dělat chyby.



- Umožnit dítěti aby se učilo přirozeně z toho, co vypozoruje kolem sebe. Dítě by mělo mít možnost účastnit se veškerého běžného dění a v roli pozorovatele se přirozeně učit. Tím jak se sami chováme, určujeme i to, co se dítě od nás naučí.


Pokud se tedy na knihu Koncept kontinua podíváme střízlivě, tak zjistíme, že vlastně neříká nic extra nového pod sluncem. Většina výchovných názorů je pro zodpovědné rodiče více méně přirozená. Jediné co kniha extra vyzdvihuje, je potřeba tělesného kontaktu a vyhovění malému miminku a naprosto tedy odsuzuje výchovné názory typu: je třeba nechat dítě vybrečet, jinak bude rozmazlené atd. V tomto názoru, ale není Koncept kontinua výjimečný a podobný názor bychom našli i u mnoha jiných známých autorů tzv. "výchovných rádců".

1 komentář:

  1. Knížky na tohle téma jsou docela zajímavé a moje databáze knih jich obsahuje hned několik. :) Ono mě baví třeba číst i různé filozofie a odlišné názory, protože mi přijde fajn, když si to člověk tak nějak sesumíruje podle sebe a udělá si vlastní názor. :-) Nebo jak to máte vy? :-)

    OdpovědětVymazat